 II. Nukleární medicína v detekci zánětů |
|
|
Detekce a určení lokalizace zánětlivého ložiska v organizmu je významným diagnostickým problémem, jehož řešení bývá někdy neúspěšné přes použití většího počtu rozmanitých vyšetřovacích metod. Významnou výhodou scintigrafie ve srovnání s ostatními zobrazovacími postupy je možnost celotělového způsobu vyšetření při pátrání po neznámém ložisku zánětu.
V současné době využívá nukleární medicína při vyšetření zánětů několika různých diagnostických postupů založených na odlišných farmakokinetických mechanismech vedoucích ke kumulaci jednotlivých radiofarmak v zánětlivém ložisku. Tato skutečnost umožouje zvolit nukleárně medicínský vyšetřovací postup, který je optimální pro detekci předpokládaného typu zánětlivého procesu.
Obecně je možno charakterizovat zánět jako komplexní fyziologickou reakci na cizorodou substanci. Jedna ze současných definicí zánětu popisuje tento proces jako reakci mikrocirkulace se současným přesunem tekutin a leukocytů z krve do extravaskulární tekutiny. Tyto procesy jsou vlastně i podkladem nejstaršího popisu zánětu od Cornelia Celsa, který shrnul vnější projevy zánětu do známé triády: rubor, calor a tumor, (až později doplněné o kategorie "dolor et functio laesa"), kdy zarudnutí a vyšší teplota tkáně jsou projevem hyperémie při dilataci drobných cév pod vlivem snížení pH a přítomnosti vazoaktivních látek (histamin, prostaglandiny) a kdy edém je důsledkem vyšší permeability kapilár a průniku plazmatických proteinů do extravaskulárních prostorů s průvodným vzestupem onkotického tlaku.
Pod široký pojem zánětu se zahrnují různorodé procesy jak infekčního, tak i aseptického charakteru (např. autoimunitní záněty). Při bakteriálních infekcích dochází v ložisku k produkci peptidů s afinitou k receptorům neutrofilů, což vede k migraci leukocytů do oblasti léze. Současně při vazbě imunoglobulinů na mikrobiální povrchy dochází k aktivaci komplementu a stimulaci buněčné odpovědi. Při virových infektech dochází k aktivaci B-lymfocytů s produkcí protilátek a T-lymfocytů produkujících cytokiny (interferon, interleukiny) s následnou stimulací reakce makrofágů a tvorby antimikrobiálních substancí.
Uvedené odlišnosti v zánětlivých mechanismech je třeba mít na paměti při výběru metody, kterou chceme použít při průkazu ložiska zánětu. Například pro chirurgická pracoviště je většinou velmi důležité prokázat přítomnost infekčního zánětu při co možná nejspolehlivějším odlišení zánětů sterilních. Rozdílné postupy je nutno také zvolit v případě pátrání po lokalizaci abscesu a v situaci, kdy je cílem vyšetření detekce ložisek granulomatózního zánětu.
Další faktor, který je třeba vzít v potaz při volbě metody, je znalost normální distribuce radiofarmaka v organismu a hlavně způsob jeho exkrece, protože v oblastech s přirozeným hromaděním preparátu je obtížné detekovat zánětlivý fokus jako oblast se zvýšenou kumulací radiofarmaka.
Důležité pro stanovení indikačního schématu detekce zánětu je i termín "horečky neznámého původu" (fever of unknown origin - FUO), který je používán pro febrilní stav trvající déle než 2-3 týdny a jehož příčina není odhalitelná běžnými vyšetřovacími postupy. Je známo, že u FUO bývá prokázána infekční příčina jen u 37% pacientů, dalšími významnými příčinami tohoto stavu jsou onemocnění pojivových tkání a neoplázie.
K roztřídění jednotlivých diagnostických postupů, které nukleární medicína využívá k průkazu zánětu, lze použít rozdělení do skupin podle typu radiofarmak, které však nevyjadřuje pořadí jejich významnosti (tab. 2).
Tab. 2
SCINTIGRAFICKÉ METODY K DETEKCI ZÁNěTů
1. třífázová scintigrafie skeletu
2. nanokoloidy, liposomy
3. kovové ionty - 67Ga citrát,
4. leukocyty značené in vitro
5. protilátky monoklonální a polyklonální
6. ostatní metody (receptorově specifické proteiny a peptidy, infekton, 18F-FDG)
|
|
Zvolené kapitoly :